Původ jména Ilčík | Rozšíření jména v republice | Jméno "Ilčík v umění a literatuře | a...ve filmu |

K odvození vzniku a původu různých příjmení je asi nejlepší kniha Dobravy Moldanové, obsahuje navíc i výkladový abecední slovník použitých příjmení a doporučenou literaturu pro tuto oblast bádání:

František Kopečný	Průvodce našimi jmény, 1974	(osobní jména)
Miloslava Knappová	Jak se bude jmenovat?, 1978	(osobní jména)
Josef Beneš:	O českých příjmeních (1962)	(příjmení)
Jan Svoboda	Staročeská osobní jména a naše příjmení (1974)

Oba naši přední jazykovědci se shodují v tom, z jakého slovního základu a jakým postupem se jméno postupem staletí vyvíjelo. Přestože podle mých posledních výzkumů se jedná o jméno, pocházející ze současného slovenského prostředí, jejich vývody naznačují, že - podobně jako u mnoha dalších jmen - je základem latinské křestní jméno a další už vykonal přechod přes německý jazyk, v té době u vrchnostenských zápisů hojně používaný.

1) MOLDANOVÁ Dobrava: Naše příjmení, Mladá fronta, Praha 1983

Ilčík - původ zřejmě z původního jména Jílek, nářečově Il(l)ek, též zdrobnělina z osobního jména Jiljí, další podoba vznikala nejspíše jako Il-k (zánik -e- někdy i vlivem němčiny, popř. německá podoba Jílečka (Illetschek), další vyskytující se podoby jména jsou Il(l)-ín, Il-čík. ...Podle tohoto vysvětlení bychom měli asi nejblíže ke jménům Jílek, Jíleček, Illík, Illín apod.

2) KOTÍK Antonín: Naše příjmení, vlastním nákladem, Praha 1894

Ilčík - přímo zde neuvedeno, ale nejblíže má k Jiljí, latinsky Elegius. Další podoby jmen: Jilý, Jílek, Jilka, Ilík, Jelek. Též je to název jedné traviny....základ jména stejný a odvozená jména podobná.

Zřejmě nejpoužívanější podobu zápisu jména v poněmčelém 17. a 18. století vidíte na připojeném obrázku, i když ten zrovna obsahuje chybu.

Pochází z opisu urbáře hodonínského panství z roku 1691 a běžně používaný tvar jména Jann ILLCZIK je zde napsán s háčkem na písmenem "c", což německá gramatika nezná. Protože jsem autorem tohoto upraveného obrázku, vím, že se nejedná o chybu (např. přesah písmene z řádku nad ním), ale tak je zápis opravdu proveden. Odvozuji z toho například svoji teorii o českém vrchnostenském písaři, který se při psaní "zapomněl".

V každém případě je to první písemný doklad o přítomnosti Ilčíků na hodonínském panství, protože v popisu lánského rejstříku z roku 1673 se jméno nevyskytuje.

 

 

Podle archívu českého ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz) je příjmení Ilčík s počtem 178 žijících osob na asi 4661. místě v České republice co do výskytu (z celkem 65533 sledovaných jmen s alespoň 4 žijícími lidmi tohoto příjmení). Jména s podobným základem (Illík, Jíleček) mají ještě menší výskyt (94, resp. 34 osob). Oproti například téměř 35 000 žijících Nováků nebo 26 000 Novotných to není nic moc, ale aspoň se to s ničím neplete a při pátrání v matrikách je to značně jednodušší. Pokusil jsem se použít různých veřejných informačních zdrojů, abych si přiblížil oblasti jejich výskytu (viz mapka). Použito bylo především telefonních seznamů všech krajů (Český Telecom), různé komerční informační databáze na CD ROM nebo Internetu, dále Cibulkovy seznamy agentů StB, seznamy dlužníků a neplatičů, obchodní rejstřík, seznamy podnikajících fyzických osob z reklamních stránek apod. (Databázi ve formátu, čitelném MS Excelem (MS Accessem) lze ze serveru ministerstva vnitra i stáhnout).

Z obrázku je jasně vidět, že lokalizace Ilčíků v České republice - podobně jako v literatuře a umění - je soustředěna převážně v oblasti Moravského Slovácka (okres Hodonín, v současnosti hlavně Dubňany a bezprostřední okolí - červené podbarvení), kde bylo v minulosti jméno nejvíce rozšířeno. Pokud se vyskytuje v jiných oblastech republiky (žluté podbarvení), jde pravděpodobně o výskyt až v průběhu XIX. - XX. století a později. Z relativně malého rozšíření co do počtu žijících členů, tak i počtu lokalit v republice, kde žijí, lze usuzovat na dřívější velmi malou migraci, popř. nemusí jít o rody přímo příbuzné. Pokud rod kdysi přišel opravdu ze Slovenska, tak i někteří Ilčíci v Čechách mohli přijít do svého současného bydliště p 2. světové válce. I v dnešní době je jméno nejvíce rozšířeno v okrese Hodonín (konkrétně v Dubňanech), s velmi malým rozptylem do okolních okresů nebo krajů.

(Pokud by některý ze slovenských Ilčíků byl ochoten spolupracovat podobným způsobem na výskytu pro Slovenskou republiku, ozvěte se mi, prosím.)

Do dnešního dne se mi nepodařilo prokázat přímou účast mých matričních předků na jakékoli loupeživé akci, zmíněné četnými legendami lidové slovesnosti a beletristickými zdroji. Zároveň se mi stejně tak nepodařilo zjistit, odkud rod Ilčíků na hodonínské panství koncem XVII. století přišel. Předpokládám však – jako jednu z teorií – že by to mohlo být ze Slovenska, neboť hodonínské pohraniční panství patřilo po určitou dobu slovenským (uherským) majitelům a bylo obvyklou praxí, že poddaní museli (mohli) přecházet mezi územím jednotlivých panství v Uhrách a na Moravě. Jméno Ilčík je na Slovensku opravdu více rozšířené a to hlavně v oblastech, zmíněných v beletrii (např. Velká Fatra). Proto i literární zdroje, zmiňující jméno Ilčík, dělím na dvě hlavní části: slovenskou a českou (moravskou). V obou případech jde o historii zbojnickou - ve slovenských zdrojích jde hlavně o spojení s příběhy „horního chlapce“ Jánošíka a jeho druhů, v moravské části vystupuje Ilčík v přítomnosti druha Adama (Adamčíka), ale většinou jako zbojník – samotář. To je také hlavní rozdíl v pojetí obou literatur – slovenská je u tohoto jména více „kolektivní“.

Nyní trochu odbočím - co je v tomto případě na lidových pověstech krásné, je jiný způsob hodnocení Ilčíka na Moravě a na Slovensku. Zatímco Staré pověsti české mu jednoznačně přidělují úlohu zrádce, v oblasti Fatry má jméno ILČÍK vcelku zvuk dobrý. Slovenská lidová slovesnost totiž v roli „zrádce Jánošíka“ vidí úplně jinou osobu.

Slovenská literatura a umění

Současná slovenská „zbojnická“ literatura (viz [222]) do období valašské vzpoury v 17. století řadí i „účinkování“ slovenských zbojnických vůdců Adama (Adamčíka) a Ilčíka. Loupili zřejmě nejenom na západním Slovensku, ale i na východní Moravě, kde se také zapojili do valašského povstání (z této doby je také jedna z mála zmínek o Ilčíkovi, i když nejasná)

RÁZUSOVÁ-MARTÁKOVÁ Mária: Jánošík, Slovenské nakladatelstvo krásnej literatúry, Bratislava 1953. Opět divadelní hra o dvou dějstvích, kde vystupuje i Ilčík

FERKO Milan: Jánošík, Slovenský spisovatel, Bratislav 1987. Vydáno k 300. výročí narození (1988). V porovnání se všemi předcházejícími beletristickými podobami Jánošíka (Beblavý, Mahen, G. M. Petrovský, Hrušovský, Martáková, Poničan, Gráf, Milota, králik aj.) je Ferkův román nejkomplexnější a zřejmě nejvýznamější dílo, jaké u nás na toto téma vzniklo. Jánošíkův osud je komplexně začleněný do Rákocziho povstání ve shodě s nejnovějšími historickými výzkumy.

MELICHERČÍK Andrej: Jánošík Junošík (Juraj Jánošík v ludových piesňach a povestiach)., Slovenské vydavatelstvo krásnej literatúry, Bratislava 1963. (Vydáno k 250. výročí Jánošíkovy popravy). Další Melicherčíkovo impozantní dílo - Jánošík v pověstech a písních. Jsou zde snad všechny známé pověsti o Jánošíkovi. Právě z této knihy jsou i pověsti o tom, že vůdcem zbojnické skupiny, ke které se Jánošík přidal, byl Ilčík (str. 32) , o Jánošíkově kamarádu z družiny Ilčíkovi, se kterým oloupili spolu hraběte, jedoucího k bohaté tetičce do Tepličky. Při večeři ve Vrútkách mu odvedli koně a odjeli místo něj k tetičce, kterou chytře připravili o peníze, zatímco skutečného hraběte zavřeli do vězení coby zbojníka. Ilčík se vyskytuje i v další povídce o splácení tříleté daně poddanými pánu z Turnova a Žarnova. Když to Jánošík zjistil, nařídil naopak on tomu pánovi, že požaduje od něj zaplatit taktéž pět tisíc, jinak, že si pro ně do zámku přijde. Poté, co zámek hlídali všichni hajduši z panství, převlékl se Jánošík za biskupa, další z družiny za vikáře a Ilčík za kočího a zavezl je do zámku, kde peníze potom samozřejmě dostali. Peníze rozdal poddaným. Aby je uchránil před pomstou pána, tak to udělal v převlečení právě za biskupa . V povídce "Kremnické dukáty" chtěl Jánošík ukrást převážené dukáty, proto nastrojil zátarasy ze stromů, které museli uvolňovat nejenom povozníci, ale i vojáci, kteří si předtím poskládali pušky na hromádku, kde k nim lehce Jánošík přišel. Zlato skončilo v jeskyni zbojníků a vojáky mezitím hlídal Ilčík . V povídce "Každému podle pravdy" Jánošík dal peníze ženám, jdoucím na jarmark, aby mohly nakoupit dětem. Při zpáteční cestě je navíc obdaroval plátnem, měřeným jeho způsobem od buka do buka. Když po čase šla kolem jiná žena, opět se jí ptal, kam jde a ona mu řekla, že na trh, ale že se bojí, protože Jánošík všechny ženy zastavuje a všechno jim bere. Jánošíka to zamrzelo, ale neřekl nic a dal jí dva dukáty a poprosil ji, aby mu na jarmarku koupila hřebíky do bot, že se jí dobře odmění.. Ona to udělala a když se vracela a hřebíky mu podávala, dal se jí poznat a za pomlouvání jí do zuté nohy natloukl hřebíčky. (Podle této povídky je zcela zřejmě vytvořena ona známá pověst o zbojníku Ilčíkovi a rysováčcích, nakoupených v Hodoníně, stejně tak i další příběh!) Povídka "Zkamenělí vojáci": Jánošíka při popíjení v krčmě obklíčili vojáci a pokoušeli se ho chytit. Jánošík klidně dopil, postavil prázdný pohár dnem nahoru na stůl a klidně vyšel ven, přičemž ho nikdo nezastavil, vojáci se ani nepohli. Teprve kus za dědinou potkal jednoho mládence a tomu řekl, aby v té a té krčmě postavil převrácený pohár jak se patří na stůl a vojáci se začali hýbat, ovšem pozdě. (V dalším textu je - někdy i doslovně - použit text z jeho knihy "Juraj Jánošík", včetně poznámky o dalších zbojnících menšího významu (včetně Ilčíka), kteří se postupem času dostali do jánošíkovských pověstí.

GAŠPARÍKOVÁ Viera: Jánošík - obraz zbojníka v národnej kulture, Tatran, Bratislava 1988. Kniha k 300. výročí narození Jánošíka, podává komplexní obraz o zbojnických tradicích a jejich odrazu v kultuře lidí., hlavně v próze a v písni. Zajímavá je též tím, že nebere v potaz pouze Slovensko, ale i Moravu - takže je zmíněn i Ilčík. Je to asi jediná kniha, která rozebírá, jak vznikala jánošíkovská tradice a jak mohla vzniknout i ona pověst o zradě Jánošíka jeho gajdošíkem Ilčíkem. Jánošíkovská tématika se poprvé odrazila na habánské fajensové nádobě, holbě na víno, určené pro městské nebo zemanské prostředí (viz obrázek). Je datovaná rokem 1726 a vznikla na moravsko-slovenském pomezí nebo na jihozápadním Slovensku. Jánošík je tu zobrazený se džbánem a karabinou, z jeho druhů Ilčík se šavlí a Gajdošík s dudami. Jméno Ilčík je zde dokonce kolmo napsáno vedle jeho šavle. I v povídkách této knihy je zmíněn Ilčík A je to - podobně jako u moravských pověstí - převážně pouze z obcí, kde se v současnosti rod Ilčíků opravdu vyskytuje, např. Horní Lehota (10 km SV od Dolného Kubína), Kňažia (severní část Dolného Kubína) - většinou jde o - zřejmě ojedinělé - pověsti typu velké Ilčíkovy síly, kterou před Jánošíkem ukazuje, popř. jeho neústupnost, jako v pověsti "Zbojnická pomoc" (str. 56). Jánošík prochází horami a potká Ilčíka, který mu nechce ustoupit z cesty a tak se "dali za pasy". Ilčík chtěl hodit Jánošíka o zem, ale ten se nedal a hodil na zem Ilčíka jako malého chlapce. Od té doby zůstali kamarády…Zbytek pověsti je obdobou jiných - Jánošík chodí po světě, spolu s ním kamarád Ilčík (popř. Rajnoha) a vesměs pomáhají lidem, pokud nevyvedou nějaký žert, např. "pomohou" formanům, když už jejich koně nemohou, ale že jim dají z nákladu to, co unesou. Nakonec jim samozřejmě zůstanou prázdné vozy….Opět se vyskytuje pověst o Jánošíkovi s Ilčíkem, jak "překabátili" hraběte, jdoucího na návštěvu tetičky v Tepličce nebo o potrestání krčmáře, kterému podle dlužních úpisů patřilo půl dědiny (str. 70). Pokaždé, když je třeba někoho "převézt", je u toho - kromě Jánošíka - většinou i Ilčík. Od strany 77 jsou v knize i pověsti o Ondrášovi z Janovic, od str. 91 o Michalu Vdovčíkovi, a konečně od str. 95 o jiných zbojnících, mj. na str. 96 jedna z Hovoran s názvem "Dar od Ilčíka", kombinující zřejmě všechno, co se na Slovácku o zbojnících ví: cesta v Doubravě u Hodonína, kde přepadával formany, studna v lese s názvem Ilčíčka (pokusil jsem se na mapě znázornit, kde se mezi Dubňany a Hodonínem dneska asi nachází a opravdu se jí tak i říká), velký dub (zřejmě myšlen tzv. Žilkův dub v bzenecké části lesa Doubravy), kde bylo mnoho obětí zabitých nebo oběšených a odkud každý s hrůzou utíkal. Kdesi v Mutěnicích nebo Bojanovicích se Ilčík dověděl o jedné stařence, která už byla tak nemocná, že si nemohla ani nic vyžebrat, tak tam poslal chlapce s jídlem. Oni ho dali potichu do předsíně, aby o tom nevěděla, přesto zaslechla nějaký šramot. Vyšla z komůrky a hned uviděla ten dar a hned si vzpomenula na Ilčíka, že to musel být on. "To sem jistě dal ten Ilčík, nech m Pán Bůh dá za to zdraví!" a dlouho se za něj modlila. Ale na toho, kdo na něj nadával nebo mu něco udělal proti vůli, byl jaksepatří zlý. Stejně tak se tam nachází pověst "Rarášek v obuščíku" (str. 98) o tom, že nikdo si na Ilčíka netroufal a zastřelit ho také nemohli. Říkali o něm, že má raráška zašitého v obušku. Jednou ho šli chytat dragouni z Hodonína, ale on zavrtěl obuškem a vojáci se zarazili, ani hnout se z místa nemohli a on zatím utekl. Později potkal nějakou ženu a řekl jí, aby vzkázala dragounům, že mohou jít domů. Teprve pak se pohnuli a vrátili se do kasáren. Jindy zase na něho stříleli hajní a četníci. On strhnul klobouk z hlavy a chytal do něj broky a kulky. Kromě pověstí o Ilčíkovi (většinou z Hovoran), je zde zmíněna i báseň "V tom zeleném boří" (str. 152) o Adámkovi, zbojnickém hejtmánkovi a divadelní hra od Jana PORODA z roku 1918, kde hraje Ilčík jednu z hlavních úloh. Podle soupisu literatury použila Gašparíková k moravským pověstem dílo Františka Bartoše a dvojice Frolec-Macková.

Ilčík v poezii -počátky uměleckého zobrazení postavy zbojníka, lidového protifeudálního bojovníka, sahají do poslední čtveriny 18. století. Z těchto dob pochází první umělé veršované zpracování zbojnické tématiky ve slovenské literatuře. Jde o tři zbojnické poémy, objevené J. Mockem v rukopisném sborníku (teď se nacházejícím asi v Tranovského knihovně v Liptovském Mikuláši) a to:
- O Surovec jakubovi, zbojníkovi
- Píseň o Jánošíkovi, zbojníkovi
- Píseň o Adamovi a Ilčíkovi, zbojníkoch
Všechny tři skladby jsou od neznámých slovenských osvízených básníků. Je přitom zajímavé, že první dvě byly uveřejněny Bohuslavem TABLICEM roku 1809 ve II. svazku slovenských veršotepců na str. 107 - 137, u třetí je uveden dohad, že nebyla uveřejněna z estetických důvodů (?!).

MARŠALL-PETROVSKÝ Gustav: Jánošík, kapitán hoských chlapcov, jeho búrlivý život a desná smrt, Obzor, Báčský Petrovec (Jugoslávie) a Tatran, Bratislava, 1967

Slušně řečeno, velmi volně pojatá historická adaptace. Ilčík je zde Jánošíkovým přítelem nejvěrnějším už od dětství, zradí ho Gajdošík, protože Jánošík ho nechal potrestat za zneuctění židovské dívky. Jinak je Jánošík velký spojenec hraběte Pálffyho a bojuje proti (!) kurucům. Po zradě je pány oběšen, protože císařská milost přišla pozdě. Proto musí liptovská župa platit každý rok velkou pokutu, protože oběsili muže-junáka, který slíbil postavit císaři čtyři regimenty proti kurucům…Milostné vztahy nejsou odepřeny ani Jánošíkovi, zde galantnímu plukovníkovi, kterého zamilovaností obšťastňuje mladá hraběnka Pálffyová. V podstatě jde o velmi volný propletenec snad všech pověstí, které o Jánošíkovi vznikly. Ke konci románu si dokonce zastává i úlohu neznámého rytíře-Sokola, dále chce císaři ze svých pokladů postavit čtyři regimenty a nakonec císařův posel (jeho milá) přišel pozdě…

Česká (moravská) literatura a umění

Zde je asi na nutno konstatovat, že jako badatel, zkoumající působení moravsko-slezsko-slovenských zbojníků mám značně ztíženou situaci, protože musím v případě Moravy pracovat s prameny těžko ověřitelnými nebo vůbec neověřitelnými (zničenými), zatímco slovenští badatelé mají pozici o něco lehčí. Umělecký obraz zbojníka na Slovensku koresponduje s obrazem zbojníka v moravské části Karpat, podobně jako v oblastech, do kterých odtud povídání o zbojnících proniklo, což má za následek stejné typy zbojnických pověstí. Přesto v moravských pověstech jeden zásadní rozdíl proti slovenským najdeme – setkáváme se zde s mnohem menším počtem zbojnických postav a známé jsou především příběhy osamocených zbojníků. Na jihovýchodní Moravě, zejména na Horňácku, slábne už vliv severomoravské a slezské postavy – Ondráše. Místo v prozaickém folklórním podání zaujímá Jánošík a vedle něho další zbojníci, například Žilka, Adam, Ilčík.

MAHEN Jiří: Jánošík (drama), nakladatel Přemysl Plaček, Pacov 1919, scénář divadelní hry, ve které vystupuje i Ilčík a jeho matka. Autor odkázal dílo "těm Jánošíkovým regimentům, jež za volnost národa se bijí, za svobodu jeho a pravdu v něm", tj čs. legiím.

MALÝ Miloš: Jánošík a jeho horní chlapci, SNDK, Praha 1961, k 250. výročí popravy Jánošíka, soubor sbíraných pověstí o něm pro čtenáře dětského věku. Ilčík se vyskytuje ve více povídkách jako jeho druh, přičemž ani v jedné nevystupuje jako zrádce.

CAHA Arnošt: Jánošík, kapitán dobrých horních chlapců (dějepisná povídka z počátku XVIII. století), Svědomí českých dějin, Brno-Žabobřesky, 1930. Psáno snad až v příliš romantickém duchu (zlý feuál, statečný a vždy správný Jánošík, jeden z moravských členů zbojnické družiny se dal na zboj, protože zabil pána, který mu chtěl znásilnit děvče, atd. Vcelku pěkně jsou zde beletristicky zakomponovány skutečné protokoly i s odkazy např. na Tripartitu apod. Jako zrádce zde vystupuje gazda Štefánik, včetně oné známé baby s hrachem.

Hodonínský spisovatel Jan Kropáč uveřejnil v roce 1982 článek s názvem „Zbojník Ilčík“ [132], situovaný dokonce přímo do Dubňan. Povídka pravděpodobně vychází - podobně jako u Viery Gašparíkové - z lidových pověstí okolo Hovoran, alespoň děj tomu tak odpovídá.

 

 

Jeden z prvních odkazů, které jsem při pátrání našel, napsal dr. Josef Havel a uveřejnil někdy okolo roku 1992. Jedná se o další pokus popsat historii Jánošíka a jeho druha, který se zde jmenuje Tomto Ilčík-Uherčík. Ovšem autorův slovník, používající obraty jako "tatranský Rambo", "přítel utlačovaných", "mstitel bezpráví" apod., nebudí na první pohled příliš důvěry. Navíc tvrdí, že je celkem lehké oddělit pravdu od nánosů legend - například Jánošík prý byl Ilčíkovým zástupcem a v jeho nepřítomnosti vodil družinu na přepady, loupit snad měl dokonce až v Haliči, při Jánošíkově zatčení měl být Ilčík už celý měsíc ve vězení a podobné "perly". Jako jediný autor používá pro Jánošíkova společníka dvojjediné jméno: Tomko Ilčík-Uherčík, což jsem v žádné jiné literatuře, ani v protokolech neviděl, takže si ani netroufnu říct, kde se k tomu jménu dostal a pochybuji, že při psaní používal vůbec nějaké archívní zdroje.

A ve filmu?

Legendární slovenský zbojník (popravený roku 1713) vstoupil do dějin československé kinematografie několikrát poprvé ještě v němé éře filmu (tehdy jej hrál Theodor Pištěk!), podruhé ve 30. letech dvacátého století, kde získal tvář i postavu urostlého dlouhána Paľa Bielika. Tentýž se o několik desetiletí později ujal režírování výpravné podívané, barevné a plné odvážných, bezmála akrobatických kousků. A právě tuto verzi, rozdělenou do dvou částí, vysílá Česká televize nejčastěji (naposledy asi v srpnu 2002). Zhruba v této době jsem zaslechl ve zprávách informaci, že Slováci se rozhodli v dohledné době znovu zfilmovat - prý pravdivě (!) - příběhy svého v zahraničí nejslavnějšího zbojníka. Hlavního hrdinu sice bude hrát posluchač pražské konzervatoře, ale produkce prý má k dispozici 150 miliónů Sk !!!, takže se máme na co těšit.